Homeopatika od A do Z, doplňující informace

Doplňující informace k principům homeopatické léčby

Opravné a samoléčící programy organismu

Pro úplné pochopení funkce homeopatika v organismu je třeba ještě obrátit pozornost k pojmům homeostáza a imunitní systém. Otevřená internetová encyklopedie Wikipedia definuje homeostázu jako „schopnost živých organismů udržovat stabilní vnitřní prostředí, které je nezbytnou podmínkou jejich fungování a existence. Homeostáza je řízena a zajišťována pomocí mnoha regulačních mechanismů (hormony, nervová soustava u živočichů apod.). Narušení homeostázy vede k onemocnění nebo smrti organismu. U člověka homeostáza představuje udržování stálé tělesné teploty, pH tělních tekutin, koncentrace iontů, koncentrace živin a odstraňování odpadních produktů metabolismu.“ Tolik Wikipedia.

Hlavní funkcí imunitního systému je chránit organismus proti proniknutí patogenních organismů do těla, a v případě, že k němu již došlo, je to imunitní systém, který je schopen tyto mikroorganismy v těle vyhledat a zlikvidovat. Imunitní systém je též schopen rozeznávat cizí částice (antigeny) a proti nim bojovat. Přehnané reakce imunitního systému, ke kterým někdy dochází právě v oblasti obrany proti antigenům, se manifestují jako alergie, ale tuto problematiku, stejně jako nutnost potlačení funkcí imunitního systému při transplantacích, ponechejme nyní stranou. Obecně nejznámější funkcí imunitního systému je schopnost likvidace mikrobů a dalších patogenních mikroorganismů. K té dochází činností velkých bílých krvinek, takzvaných fagocytů, které mají schopnost fagocytózy (odtud jejich název), tedy pohlcování mikrobů. Je úžasné uvědomit si, že fagocyty vnímají signály, které „vysílá“ poraněná nebo infekcí napadená tkáň a aktivně se ve velkém počtu přesouvají do kritických oblastí, kde vyhledávají a zabíjejí patogenní mikroorganismy. Podobně si počínají i takzvané makrofágy, které putují tkáněmi těla a vyhledávají nefunkční nebo zmutované buňky, které je rovněž třeba z těla odstraňovat. Fungující homeostáza a imunitní systém jsou tedy základními předpoklady zachování zdraví. Uvědomíme-li si, jak složité jsou procesy, které každou vteřinou, ať člověk bdí nebo spí, pečují o zachování rovnováhy a zdraví, vtírá se otázka, zda to vše funguje opravdu jen „samo od sebe“, nebo zda existuje nějaký vyšší systém, který veškeré tyto procesy řídí a koordinuje. Imunologové mají v této otázce celkem jasno: jedná se „spojené úsilí“ nervové soustavy, lymfatického systému, žláz s vnitřní sekrecí, krve, kostní dřeně, tkání, střev s užitečnou mikroflórou a řady dalších orgánů, které v konečném efektu vytvářejí fungující imunitní systém. Jenže tím není ani zdaleka zodpovězena otázka, zda existuje nějaká vyšší entita, která to vše řídí, entita nadřazená jednotlivým elementům celého systému, podobně jako je centrální počítač banky nadřazen terminálům v bankovních pobočkách a bankomatům.

Výzkum lidského mozku, tohoto centrálního počítače organismu, pokročil dnes již natolik, že vědci dokáží poměrně přesně určit, které oblasti řídí a ovlivňují jednotlivé tělesné funkce, které jsou zodpovědné za vznik jistých onemocnění a kde hledat centrum řeči, zraku, hmatu a tak podobně. Přesto při všech těchto výzkumech zůstává předmětem zájmu pouze hmota mozku a její funkce, tedy hardware tohoto dokonalého počítače, avšak jeho software, informačně energetická složka, která celý hardware oživuje a všechny funkce účelně koordinuje, stále uniká jakékoliv pozornosti. Připustíme-li, že takový řídící software v organismu skutečně existuje, pak musíme rovněž připustit i možnost jeho poruchy. Dojde-li k ní, budeme ji dříve či později moci pozorovat na fyzické úrovni jako omezení funkčnosti jednoho či více orgánů, případně jako oslabení funkce homeostáze nebo imunitního systému, v konečném důsledku vždy jako onemocnění organismu. Onemocnění a úrazy vzniklé primárně jako porušení tělesné sféry, jsou léčeny „automaticky“ pomocí přirozených autoopravných a samoléčících mechanismů: zlomená kost sroste, rána se zahojí, infekce je zlikvidována fagocyty, buňky, které zmutovaly, jsou pozřeny makrofágy... U onemocnění, jejichž primární příčinu je však nutno hledat v porušení některého z informačních modulů „software organismu“, funguje jiný opravný mechanismus. Stejně jako u některých počítačových systémů, kde je eventuální ztráta jednoho modulu jištěna záložní funkcí modulu jiného, nesmí ani eventuální porucha „software člověka“ vést k celkovému kolapsu organismu. Kompenzační a záložní systémy jsou připraveny, obvykle však platí, že čím závažnější je porucha na „primárním modulu“, tím déle trvá, než záložní systémy převezmou všechny dočasně ztracené funkce. V konečném důsledku však bývá integrita organismu, alespoň co se týče životně důležitých funkcí, zajištěna.

Podobné principy se uplatňují i při kompenzaci poruch na tělesné úrovni. Ztrátu zraku je možno do určité míry kompenzovat zostřením citlivosti ostatních smyslů, zejména hmatu, funkce úrazem poškozených mozkových center mohou převzít jiné oblasti mozku – příkladů by se dala vyjmenovat celá řada.

Za jistých okolností však může být spuštění těchto „od přírody připravených“ záložních a kompenzačních systémů omezeno nebo zcela zablokováno. Proces uzdravování pak buď nenastává vůbec, nebo je velmi zpomalen. Nabízí se tedy otázka, zda je možné v těchto případech směřovat léčbu přímo na zablokovaný „software organismu“ a iniciovat právě zde spuštění uzdravujících procesů. A je-li tato možnost reálná, jakými prostředky je možno tohoto efektu dosáhnout. Hovoříme-li o skutečném počítači, pak nejjednodušší metodou opravy poškozeného programového souboru je jeho „přepsání“ souborem novým, neporušeným. Toho nejsnadněji docílíme přeinstalováním programu, který nefunguje, jak by měl. Totéž by tedy mělo platit i pro porouchaný soubor software lidského organismu. Kde však hledat potřebné „záložní soubory“ použitelné k danému účelu a jakými prostředky vůbec lze určit, že jsme hledanou „informační bázi“ skutečně nalezli?

Středověký učenec, lékař a alchymista Paracelsus vyslovil myšlenku, že člověk je mikrokosmos. Tím vyjádřil své přesvědčení, že v lidské bytosti jsou integrovány veškeré principy, které lze najít v přírodě (makrokosmu). Přidržíme-li se výše uvedené Paracelsovy teze, která se pravděpodobně opírá o text dnes již definitivně ztracené Smaragdové desky Herma Trismegista¹, pak je možné na přírodu pohlížet mimo jiné též jako na zásobárnu „náhradních dílů“ člověka. Ne ovšem ve smyslu fyzickém, nýbrž ve smyslu principů, které jsou v lidské bytosti integrovány, tedy de facto ve významu informačním. Praktické využití Paracelsovy teze pro léčebné účely umožňuje zákon similia similibus curantur (podobné se léčí podobným). Je-li nalezena shoda mezi pacientovými příznaky a popisem léku uvedeným v materii medice, pak je též nalezena látka (minerál, rostlina či živočišný produkt) obsahující informaci, která je s to nemocného vyléčit. Jak ovšem dosáhnout toho, aby byla potřebná informace z dané přírodniny zpřístupněna informační sféře nemocného organismu? Nejlépe uvolněním této informace z dané substance dynamizací a potencováním matečné tinktury připravené z této látky, tedy metodou přípravy homeopatických léků. V konečném důsledku pak není rozhodující, zda je třeba podpořit zacelení nehojící se rány, vyléčit deprese a nebo povzbudit imunitní systém ochabující v boji s mikroby, případně vše dohromady. Opravený a nyní opět plně funkční informační systém organismu totiž nastolí přirozenou rovnováhu (stav zdraví) ve všech oblastech.

Je však homeopatie opravdu jedinou metodou, která dokáže spouštět procesy vedoucí k uzdravení? Ne, rozhodně není. Je však beze sporu metodou nejspolehlivější, přísně vědeckou, založenou na zkoušení přípravků, vědeckých experimentech a mající obrovskou tradici a rozšíření. Je však též mimo veškerou pochybnost, že za určitých okolností dokáže člověk aktivovat zdraví obnovující síly i bez použití homeopatických „spouštěčů“. Jen je nutné tyto zdraví obnovující mechanismy nějakým impulsem odblokovat. Co vše může k tomuto účelu posloužit? Seznam všech možných faktorů by byl opravdu dlouhý, jmenujme tedy jen ty nejvýznamnější. Na prvním místě je nutno jmenovat akupunkturu, která dokáže regulovat energetické toky v meridiánech² a jejich harmonizací spouštět procesy obnovy zdraví. Pořadí na dalších místech je věcí vkusu či osobní náklonnosti, výčet není zdaleka konečný. Jmenujme tedy ještě sugesci, víru ve vlastní uzdravení, autosugesci (kam může spadat i již zmíněný placebo efekt), meditační cvičení a v neposlední řadě i působení léčivých energií, zejména rei-ki³. Avšak pouze homeopatie a odborně prováděná akupunktura dosahují přesvědčivých a konzistentně reprodukovatelných léčebných výsledků.

Poznámky:

¹Hermes Trismegistos byl s největší pravděpodobností egyptským knězem (možná dokonce Mojžíšovým současníkem) zasvěceným do nejvyšších náboženských nauk. Sepsal kvintesenci všeho vědění v patnácti tezích na tabuli ze zeleného orientálního korundu, která byla pro svoji barvu nazývána Smaragdová deska (Tabula smaragdina). Paracelsova formulace se opírá o tezi tohoto znění: „To, co je dole, je stejné jako to, co je nahoře, a cokoli je nahoře, je stejné, jako to, co je dole. Tím je naplněn div jediného.“ (Citace je převzata z knihy J. Kozák, Hermetismus, tajné nauky starého Egypta. Vydalo nakladatelství Eminent v roce 2002, ISBN 80-7281-109-6).

²Meridiány jsou energetické dráhy, kterými podle orientálních tradic prochází životní energie Chi (čchi). Harmonizování tohoto toku energie je například hlavním smyslem známého cvičení Tai-Chi.

³Re-ki je univerzální vesmírná energie, které využívají léčitelé zasvěcení do rei-ki. Zájemci o bližší informace si je jistě vyhledají na internetu.

Ideál zdraví a léčebných postupů

Z medicínského hlediska se člověk může v zásadě nacházet ve dvou stavech: buď zdráv nebo nemocen. Se zcela zdravým člověkem se v dnešní industriální společnosti setkáme jen stěží, prakticky každý jedinec je nějakým způsobem zdravotně indisponován, nebo se přinejmenším nenachází ve stavu dokonalé tělesné a duševní harmonie. Občas máme sice možnost skutečně zdravé jedince potkat, jsou to především lidé praktikující jógu, stravující se zdravě a převážně vegetariánsky, neholdující alkoholu, tabáku ani jiným „povzbudivým“ látkám či drogám. Občas do Evropy zavítají i mistři bojových umění škol Shaolin a Shaolin-wushu, kteří užaslým divákům předvádějí naprosto fantastické výkony – od chození po žhavém uhlí přes neuvěřitelný způsob roztloukání kamenných kvádrů, kdy se jeden jen tak ledabyle opírá hrdlem o hrot kopí, zatímco druhý rozbíjí mocným úderem železné palice granitovou desku položenou na zátylku prvního… Ano, i takových výkonů je člověk schopen, tedy pokud je zdráv a navíc ovládá proudění energií v meridiánech. Ne nadarmo také všichni skuteční mistři rei-ki praktikují rituální cvičení škol bojových umění, jejichž hlavním, ne-li jediným smyslem je harmonizace duchovní, energetické a fyzické stránky člověka. Je mnoho cest ke zdraví a homeopatie, jako jedna z nich, zde rozhodně není proto, aby umožňovala člověku neustálé opakovaní stejných chyb a vždy jej jako na povel zbavila všech následných potíží. To by potom nebyla skutečnou léčebnou metodou vedoucí k uzdravení, nýbrž jen dalším „potlačovatelem symptomů“. Při skutečné léčbě však nesmí jít o potlačování nepříjemných stavů a bolestí, což by v konečném důsledku nemohlo vést k ničemu jinému než dalším komplikacím a novým miasmatickým zátěžím.

Dr. Hahnemann, zakladatel homeopatie, definoval ve svém průkopnickém díle Organon der Heilkunst (doslova Organon léčebného umění ) následující teze k procesu léčení:

„§1: Lékařovo nejvyšší a jediné povolání je činit nemocné zdravými, což se nazývá léčením.
§2 : Nejvyšším ideálem léčení je rychlé, jemné a trvalé znovunastolení zdraví, odstranění nebo zlikvidování nemoci v celém jejím rozsahu tou nejkratší, nejspolehlivější cestou bez nevýhod, podle jasně poznaných zásad.“
(Hahnemann, S.: Organon der Heikunst, 6. vydání, Narayana Verlag 2004, ISBN 3-921383-80-3).

V paragrafu 16 píše dále Dr. Samuel Hahnemann ve svém Organonu léčebného umění: „Nemoci nemohou být odstraněny léčitelem jinak než skrze duchovní (dynamické, virtuální) znovuladící síly prospěšných léků, působících na naši životní sílu.“

Bez jakékoli nadsázky se dá říci, že právě výše uvedená věta vyjadřuje pravou podstatu homeopatie. Je zajímavé uvědomit si, že Dr. Hahnemann opravdu použil slovo „virtuální“, které je dnes považováno za veskrze moderní, za termín spojovaný především s počítačovou technikou. Tím se znovu dotýkáme informační podstaty příčiny onemocnění, jak byla nastíněna v kapitole Opravné a samoléčící programy organismu. Přidržíme-li se ještě počítačové analogie, tak můžeme vyslovit závěr, že homeopatie skutečně opravuje software člověka, což následně činí hardware (tělo) zdravým a plně funkčním, stejně tak, jako instalace správného ovladače zprovozní nefunkční externí zařízení, například tiskárnu nebo čtečku DVD.

Léčení akutních a chronických chorob

Akutní nemocí se rozumí ochoření, které se objeví náhle a má obvykle poměrně krátké trvání. Životní síla – dynamis – bývá přitom vyvedena z rovnováhy nejčastěji vnějším faktorem, ale nemusí tomu tak být vždy. U jinak zdravých jedinců, kteří jsou obecně v dobré kondici, je obvykle dynamis schopna sama se s nemocí vypořádat i bez vnější pomoci. Podávat při každém nachlazení hned antibiotika a další alopatické léky není právě moudré, to posilování dynamis nikterak neprospívá. Tím častější bývají pak onemocnění, člověk tak říkajíc zchoulostiví. Jinou kategorií je ovšem homeopatická léčba, která může léčebný proces velmi zrychlit, aniž by tím oslabovala dynamis. Po podání homeopatik se v akutních případech rychle dostaví zlepšení stavu pacienta, které je subjektivně vnímáno jako celková úleva. Poté následuje rychlé zlepšení objektivního nálezu.

Léčení chronických onemocnění je daleko složitější než léčba akutních stavů a patří do pracovny zkušeného lékaře - homeopata. To, co nejvíce komplikuje cestu k nalezení similima, je především skutečnost, že u různých jedinců má chronické onemocnění (byť se může jednat o jednu a tutéž diagnózu) odlišné projevy. Tyto odlišnosti v projevech jsou dány individuální konstitucí pacienta, která vychází jak z jeho genetické výbavy, tak i z mnoha faktorů vnějších. Jinými slovy, reakční projevy každé choroby jsou výslednicí působení kauzální ataky (příčiny nemoci v medicínském slova smyslu) na „individuální terén“, tedy na pacienta s jistou konstitucí a úrovní kondice a se specifickým genetickým vybavením. Zatímco u akutních stavů se nemoc projevuje opravdu v „celé své kráse“, což činí nalezení vhodného homeopatického přípravku relativně snadným, u chronických stavů se manifestuje jen částečně, mnohdy opravdu jen velmi omezeně, tak, jak „terén“ dovolí. Chronická choroba se tak podobá ledovci, z něhož vidíme nad hladinou sotva jednu desetinu celkové masy, devět desetin možných projevů choroby zůstává v latentním stavu, jen tu a tam se projeví novými příznaky, přičemž původní mohou přetrvávat, nebo i mizet a být časem zapomenuty. Proto se homeopat při pohovoru s pacientem musí zajímat nejen o symptomy současné, nýbrž i o potíže minulé, již odeznělé. Celá problematika je pochopitelně ještě daleko složitější. Jedna z nejlepších knih zabývající se strategií hledání similima pro chronicky nemocné pacienty je kniha Der Weg zum Similimum s podtitulem Strategien zur homöopathischen Behandlung chronischer Krankheiten od Luc de Scheppera (ISBN-10: 3-921383-74-9). Pro angličtinu preferující čtenáře ještě název anglického originálu: Achieving and Maintaining the Similimum Strategic Case Management for Successful Homeopathic Prescribing.

Není cílem této publikace detailní pojednání o teorii miasmat a vysvětlení všech principů konstituční léčby chronických chorob. Na toto téma ostatně již existuje množství cizojazyčné literatury, které jen čeká na zdatné překladatele. V každém případě je však účelné seznámit se alespoň se základními pravidly, která se při léčení chronických chorob uplatňují. V první řadě jsou to již dříve a jen okrajově zmíněná tři Heringova pravidla:

1. Léčení probíhá od vnitřních (životně důležitějších) orgánů k vnějším.
2. Léčení probíhá ve směru odshora dolů (nejdříve hlava, pak tělo a nakonec dolní končetiny).
3. Při léčení nejprve zmizí ty příznaky, které se objevily jako poslední. Naopak dřívější příznaky, nyní možná již zapomenuté, se mohou v procesu léčby na krátký čas znovu objevit, než jsou s definitivní platností vyléčeny.

Současný skvělý řecký homeopat Georgos Vithoulkas (nar. 1932) rozšířil toto Heringovo učení na sféru duševní a duchovní a vypracoval schéma, které ukazuje, jak probíhá homeopatické léčení. Toto Vithoulkasovo schéma je v naprostém souladu s Heringovými pravidly, průběh procesu uzdravování je znázorněn šipkami.

Ilustrativní příklad:

„Jeden zaměstnanec trpěl gastritidou (ochoření slinivky břišní). Již po dlouhá léta měl konflikty se svým nadřízeným. Po léčbě přípravkem Strychnos nux-vomica  C30 si uvědomil, že je svému šéfovi příliš podřízen a že se vnitřně užírá z toho pramenící zlobou. Pochopil, že si vůči šéfovi musí vymezit svoje hranice a také přestal s nadměrnou konzumací kávy. Pracovní klima se poté výrazně zlepšilo a rovněž gastritida se vyléčila. Léčení tedy započalo na emoční úrovni (nejprve byla vyléčena potlačená zlost) a odtud přešlo na úroveň tělesnou a završilo se vyléčením gastritidy.“ (Citace a grafické schéma: Schön, J.M.: Grundlagen der Homöopathie, pracovní texty Hamburger Akademie).