Monokomponenty firmy BOIRON

Homeopatika, jejich příprava a působení

Cílem této i následujících kapitol je poskytnout návštěvníkům našich stránek základní představu o mechanismu účinku homeopatik, Schüsslerových solí a Bachových esencí při současném vyvarování se přílišných či dokonce zavádějících zjednodušení. Podrobnější informace o principech homeopatie nalezne čtenář v knize Homeopatie, léčba budoucnosti (Empatie 2008), případně v některé z dalších publikací, např. Jak se léčit pomocí homeopatie (Computer Press 2010), Jak léčit děti homeopatií (Computer Press 2012), Jak se léčit homeopatií ve středním a vyšším věku (CPress 2014), či v knize Jak léčit chronická onemocnění homeopatií, Bachovými esencemi a Schüsslerovými solemi (CPress 2016).

Přestože se homeopatie řadí mezi takzvané alternativní léčebné postupy, jde o metodu vědeckou, založenou na experimentu, zobecnění experimentálně získaných informací a individuálním přístupu k pacientům.

Slovo homeopatie se odvozuje od řeckých slov ὅμοιος (hómoios), což znamená „podobný“ a slova πάθος (páthos), „trpící“.  Tato dvě slova vlastně definují základní princip homeopatie, léčení podobného podobným, latinsky similia similibus curentur. Co si ale pod tím představit…?

Nejprve si musíme si uvědomit, že nejen „klasické jedy“ jakými jsou např. arzén, strychnin, nikotin, nebo třeba jedy hadí, pavoučí či včelí, ale prakticky každá substance, ba dokonce i mnohé potraviny mohou vyvolat u zdravého jedince specifické symptomy otravy. Prakticky vše může být jedem a záleží pouze na dávce, kdy i zcela běžná poživatina, třeba káva, heřmánkový čaj, feferonky, sůl, ocet, meruňková jádra, lněná semena a mnoho dalších, začne působit toxicky. Příznaky otravy pak mohou být například průjem, zvracení, pocení studeným potem, třes končetin, pocity horkosti nebo naopak vnitřního chladu až mrazení, záchvaty strachu či paniky, dušnost, poruchy srdeční akce, náhlý pokles nebo vzestup krevního tlaku, omdlévání a mnoho dalších. Prakticky každá substance, ať přírodní nebo chemicky připravená, je-li užita v dostatečně vysoké dávce, může u zdravého jedince vyvolat zcela specifický soubor symptomů, takzvaný obraz otravy. Jsou-li pak tyto látky, ať již jde o byliny, kávové boby, tabák, včelí jed, houbu pýchavku, kuchyňskou sůl a další zpracovány do formy homeopatických léků, mohou léčit nemoci, které se projevují symptomy odpovídajícími obrazu otravy tou kterou látkou.

Například otrava arsenikem se projevuje průjmem, zvracením a pocitem vnitřního chladu a neklidu, zatímco otrava bobulemi rulíku zlomocného vyvolá hojné pocení, rozšíření zorniček, světloplachost, pocity horkosti a rajčatově červené zbarvení pokožky v obličeji. Otrava chininem je doprovázena zimnicí, bolestmi kloubů a hojným pocením. Co substance, to jiné symptomy, jiný obraz otravy.

Právě podobnosti příznaků otravy chininem se symptomy onemocnění malárií vedly Dr. Samuela Hahnemanna (1755 – 1843) k objevu homeopatie. Hahnemann jako první pochopil, že je možné využívat velmi nízkých dávek jedovatých látek k léčení běžných nemocí, samozřejmě za předpokladu, že ona jedovatá substance dokáže u zdravého jedince vyvolat stejné příznaky, jakými se u daného konkrétního pacienta projevuje ta která choroba. Mimochodem, i léčba malárie rozemletou kůrou chininovníku je ve své podstatě léčbou podle principu léčení podobného podobným, byť nejde o homeopatii, nýbrž fytoterapii, tedy použití rostlinného materiálu k léčebným účelům.

Slova „u daného konkrétního pacienta“ jsou v předchozím odstavci zvýrazněna, neboť onemocnění stejnou diagnózou se u různých osob může projevovat rozličnými specifickými symptomy. Samozřejmě existují i příznaky typické pro tu či onu diagnózu. Například při onemocnění angínou jsou takovými typickými symptomy bolest v krku, horečka, zduření krčních mandlí, mízních uzlin a únava. Tyto symptomy nicméně nemají pro volbu homeopatika valný význam. Homeopata (slovo „homeopat“ vnímejte prosím i v dalším textu jako označení profese zahrnující muže i ženy) však zajímají zejména specifické symptomy a modality (modalitami se rozumí faktory a vnější vlivy vedoucí buď ke zmírňování, nebo naopak zhoršení existujících potíží). Specifickými symptomy v případě angíny mohou být barva krčních mandlí, barva a tloušťka povlaku jazyka (bílý, žlutý, našedlý, rozbrázděný, žádný), charakter potu (studený, lepkavý, páchnoucí, hojný, sporý, žádný), denní doba, kdy se pacient cítí lépe či hůře, zda je mu horko, nebo se naopak úzkostlivě schovává pod pokrývku, zda se bolest v krku stupňuje polykáním tekutin nebo pevné stravy a mnoho dalších. Homeopatická léčba je vždy individuální, je tedy zcela přirozené a běžné předepisovat pacientům různá homeopatika, byť je jejich diagnóza z hlediska školské medicíny totožná. Pro homeopaty a homeopatky totiž neexistují nemoci jako takové, nýbrž pouze konkrétní nemocní lidé.

Aby bylo možno zjistit, které jedovaté látky je možno využívat v nízkých dávkách jako léky, bylo nutno přistoupit k testování těchto substancí na zdravých dobrovolnících, takzvaných proverech, tedy provést zkoušení, anglicky proving, těchto látek. Dobrovolníkům byly tedy podány malé dávky jedovatých substancí a jejich úkolem pak bylo přesně zaznamenávat všechny symptomy a další skutečnosti, které se v průběhu působení jedu vyskytnou. Individuální záznamy všech zúčastněných proverů se pak vyhodnocují, nejčastější zaznamenané symptomy jsou považovány za ověřené a lze je zařadit do tzv. klinického popisu, tedy „obrazu otravy“. Za zmínku stojí, že žádný z proverů neví, jakou látku užil, navíc je některým proverům podáno pouhé placebo, tedy zcela inertní látka. To vše s jediným cílem: získat spolehlivé a ničím neovlivněné informace.

Problém s praktickým využitím principu léčby podobného podobným nastával v tom, že užívání byť jen velmi nízkých dávek jedovatých substancí vedlo vedle úlevy od symptomů onemocnění bohužel i k nežádoucím vedlejším účinkům, podobně jak je známe u alopatických (běžných) léků. Stačí si přečíst příbalový leták libovolného farmaceutického přípravku, seznam možných nežádoucích účinků nebývá obvykle nijak krátký.

Vraťme se ale k homeopatikům. Jak se podařilo zachovat léčebný efekt výchozí substance a přitom zcela eliminovat její nežádoucí vedlejší účinky? Odpověď zní: díky specifickému postupu zpracování suroviny a přípravy léku. Tajemství je skryto v postupném ředění, dynamizaci a potenciaci roztoků, u nerozpustných substancí, například kovů, se potenciace a dynamizace řeší postupným mělněním a "ředěním" těchto látek v třecí misce s mléčným cukrem. Není ale smyslem těchto řádek zacházet do naprostých detailů a technikálií, jde o princip přípravy homeopatik, a zde si vystačíme s kapalnými roztoky.

Postup přípravy homeopatika si můžeme přiblížit na příkladu Aconitum napellus, léku připravovaného z nejjedovatější rostliny, jakou můžeme v české přírodě nalézt, z oměje šalamounku. Kořen rostliny se očistí, pokrájí a nechá několik týdnů macerovat v silném alkoholu. Poté se rozmělní a macerát přefiltruje. Tímto postupem jsme získali takzvanou matečnou tinkturu, která je však pro léčebné účely vzhledem ke své značné jedovatosti zcela nevhodná. Z matečné tinktury odebereme do skleněné lahvičky jeden mililitr, přidáme devadesát devět mililitrů 43 % alkoholu, lahev uzavřeme a desetkrát s ní prudce udeříme do koženého polštářku či jiné vhodné podložky. Při této dynamizaci roztoku je důležité, aby nad hladinou byl vždy ještě volný prostor (lahvička nesmí být plná), aby se směs matečné tinktury s alkoholem mohla při každém úderu důkladně promísit. Tento roztok, který je stále ještě značně jedovatý, byť obsahuje pouze jedno procento matečné tinktury, označíme jako Aconitum C1 nebo Aconitum 1CH. Písmeno C přitom označuje způsob ředění (centesimální, tedy jedna ke stu, přesněji však 1:99), písmeno H pak odkazuje na zakladatele homeopatie Hahnemanna. A konečně uvedená číselná hodnota udává stupeň ředění. Nyní z roztoku označeného C1 odebereme jeden mililitr, přeneseme jej do dosud nepoužité prázdné lahvičky a doplníme devadesáti devíti mililitry alkoholu. S uzavřenou lahvičkou opět desetkrát udeříme o podložku. Nově vzniklý roztok, který obsahuje již jen desetinu promile původní matečné tinktury, označíme jako Aconitum C2, respektive Aconitum 2CH. Způsob zápisu se v různých zemích světa liší, princip výroby nikoli. Stejným postupem pak získáme roztoky C3, C4, C5 a tak dále. Roztok v ředění C5 pozbyl díky značnému zředění (obsahuje již pouze 0,00000001% matečné tinktury) veškerou toxicitu oměje šalamounku, respektive z jeho kořene připravené tinktury. Zachoval si však léčebné účinky této rostliny, které by, vzhledem k její jedovatosti, byly prakticky nevyužitelné. Jak je to možné…?

Tak složité to zase není, jen si nyní musíme uvědomit zásadní rozdíl mezi informací a nosičem informace. Uveďme si konkrétní příklad: Nyní čtete tento text. Nosičem informace je monitor vašeho počítače, mobilu či tabletu. Informace, které vnímáte, nejsou ani monitor, ani krystaly LCD displeje. Vnímáte slova a hlavně však pojmy za těmito slovy. Vaše mysl aktivně přijímá nehmotné informace. Abyste nyní mohli tyto nehmotné informace vnímat, musely být nejprve zformulovány do vět v mozku autora těchto řádek, jakéhosi Holuba. Poté byly zachyceny na pevném disku jeho počítače, posléze pak přeneseny pomocí jiného média, na server, kde jsou tyto informace uloženy a dostupné na internetu. Shrnuto a podtrženo: Informace jsou nehmotné, hmotný je pouze nosič informace.

S homeopatiky se to má úplně stejně. Posupným ředěním, potenciací a dynamizací se uvolňuje léčivá informace z matečné tinktury, přičemž je průběžně zachycována na nosiči informace (směsi alkoholu s vodou). Tímto ředěním a dynamickým „proklepáváním“ roztoku se nejen snižuje toxicita výchozí substance (což je logickým důsledkem ředění), nýbrž se současně rozvíjí a zesiluje léčebná schopnost (potence) takto připraveného léčiva.

Jako lék lze pak používat buď takto získaný roztok, případně jím lze nasprejovat cukrové kuličky. Po jejich oschnutí jsme získali homeopatikum ve formě globulí. Případně je možné smísit kapalné homeopatikum s mléčným cukrem, škrobem, případně i dalšími pomocnými látkami a z této směsi pak připravit homeopatikum ve formě tablet. Léková forma, byť může být důležitá, není rozhodující. Podstatná je léčivá informace zachycená na tom kterém nosiči informace.

Pro úplnost předkládaných informací bych ale přeci jenom rád zmínil způsob, jak se připravují homeopatika ze substancí ve vodě nerozpustných, třeba z kovů nebo některých minerálií (což je důležité též pro přípravu Schüsslerových solí). V těchto případech se šupinky kovu nebo krystaly minerálů drtí a mělní v třecích miskách s mléčným cukrem. Tento proces je náročný na čas a energii, ale nakonec vede k vytvoření práškovité směsi, ve které jsou nerozpustné materiály rozmělněny až na molekulární úroveň. Po dalších dvou mělněních s laktózou je, podobně jako při ředění kapalin, dosaženo potence C3. Nyní bude již možné tento prášek s difuzním obsahem molekul původní látky rozpustit v destilované vodě a získat takzvaný koloidní roztok, který je možno dále ředit a potencovat stejným způsobem, jak jsme nastínili u přípravku Aconitum.

Pokud se mi podařilo vyjádřit se na předchozích řádcích dostatečně srozumitelně, tak by vás nyní neměl překvapit fakt, že od potence C12 se v roztoku nevyskytuje už ani jedna jediná molekula původní substance. Prakticky to znamená, že v homeopatiku o potenci 15CH nebo 30CH působí už jenom informační složka výchozí substance, neboť tato ředění již neobsahují ani jedinou molekulu výchozího materiálu. Nicméně jako léčivo jsou tyto přípravky plně účinné, ba dokonce účinnější než výchozí látka, ze které bylo homeopatikum připraveno. Z hlediska výsledků chemického rozboru jsou nicméně všechny homeopatické přípravky v potenci C12 a vyšší pouze směsí alkoholu a vody, případně pouhým cukrem. Z materiálního hlediska se liší toliko štítkem nalepeným na lahvičce. Jaký to úžasný argument pro zaryté odpůrce homeopatie! Jenže podobně jako homeopatika by tito odpůrci mohli porovnat chemickou analýzu dnešních, včerejších a loňských novin. Co by taková analýza ukázala? Nic jiného než to, že všechny tři výtisky jsou z chemického hlediska prakticky totožné, jedná se pouze o celulózu a tiskařskou čerň. Znamená to ale, že si vystačíme celý život s jedním výtiskem novin, který budeme číst zas a znovu? Proč si každé ráno kupujeme čerstvé noviny? Proč si nepřehráváme celý život jediné cédéčko, když z chemického hlediska jsou všechny CD a DVD disky prakticky stejné? Zřejmě tu nějaké rozdíly přeci jen budou… Rozdíly, které nespočívají ve hmotě, nýbrž v informacích zachycených na hmotných nosičích, v případě novin a knih pomocí tiskařské černě a papíru.

Samozřejmě nemá cenu přít se s někým, kdo je o své pravdě skálopevně přesvědčený a tedy hluchý ke všem argumentům, které nejsou v souladu s jeho vírou. Konec konců není nijak podstatné, zda dnes rozumíme všem tajům homeopatie. Důležité jsou výsledky. Žíznící nepotřebuje vědeckou monografii o fyzikálních a chemických vlastnostech sloučeniny s chemickým vzorcem H₂O. Potřebuje sklenici vody. Ani tyto řádky nejsou žádným vědeckým pojednáním o homeopatii. Mohou ale představovat onu „sklenici vody“ tišící žízeň po prakticky použitelných informacích. A pokud u vás nyní vyvolaly touhu po hlubším studiu homeopatie, pak tento krátký text splnil svůj účel měrou více než vrchovatou.

Podmínky pro dosažení léčebného účinku homeopatik

Abychom pochopili, za jakých podmínek homeopatika působí, uveďme si typické situace, kdy může být jejich užívání bez efektu. V první řadě si musíme uvědomit, že homeopatická léčba je prospěšná pro člověka v jeho celistvosti, tedy nejen tělu, nýbrž i jeho duši (materialisticky založenému čtenáři nabídnu místo slova „duše“ termín „software těla“, přičemž tělo je jakýmsi „hardware“, které by bylo neživé, třeba jako golem, kterému vyjmuli z čela šém, tedy oživující program).

Homeopatika jsou informační léky, které cílí na „software“ organismu, na poškozené moduly, které je třeba opravit, aby systém tělo-duše správně fungoval, což se navenek projeví jako obnovení zdraví.

Dále si musíme uvědomit, že homeopatika nepůsobí nikdy „proti“ něčemu. Proti bolesti, proti zánětům, proti horečce, proti nachlazení… Homeopatika působí tak, že podporují existující, ale z nějakého důvodu oslabené nebo z činnosti vyřazené systémy spontánní obnovy zdraví. Též je dobré uvědomit si, že homeopatie tu není proto, aby nám umožňovala dělat stále a znovu stejné chyby, aniž bychom pociťovali jejich následky. Pokud se například budeme pravidelně opíjet, až nám z toho bude třeštit hlava, nemůžeme počítat s tím, že si pokaždé vezmeme Nux vomica a po několika dávkách bude vše oukej. Nebude. Časem totiž můžeme onemocnět cirhózou jater, nebo třeba alkoholovou demencí se ztrátou soudnosti, neuropatií dolních končetin i dalšími chorobami. Budete-li celé dny trávit před televizní obrazovkou, pojídat přitom dobroty a zanedbávat tělesný pohyb, pak vám bude kúra Schüsslerových solí podporující metabolismus a spalování tuků prospěšná přibližně stejně jako onen pověstný zimní kabát nebožtíkovi.

Dalším problémem pro účinnost homeopatik je zneužívání antibiotik, imunosupresiv a kortikoidů. Příkladem mohou být ekzémy, chronická rýma a vleklé či opakované záněty. Mnoho žen trpících záněty močového měchýře užívá prakticky permanentně antibiotika. Některé „ze zoufalství“ zkusily i homeopatika. Bohužel ne vždy s úspěchem. Je to ale důkazem, že homeopatie nefunguje? V žádném případě! Jen si musíme uvědomit, v čem spočívá léčebný efekt homeopatik v případě zánětů. Homeopatika neničí bakterie. Homeopatika povzbuzují imunitní systém, který pak díky činnosti bakteriofágů a makrofágů udělá s patogenními mikroorganismy krátký proces. Viděno zvenčí můžeme konstatovat, že se tělo uzdravilo samo. Problém zneužívání antibiotik spočívá zejména v tom, že antibiotika poškozují mikrobiom. A právě užitečná mikroflóra tlustého střeva hraje v rámci imunitního systému významnou roli. Homeopatika nasazená po neúspěšné kúře antibiotiky se sice snaží povzbudit ochabující imunitní systém, jejich pozice je ale velmi složitá, mají-li povzbuzovat k činnosti něco, co je předchozími léčebnými postupy zásadním způsobem poničené, něco, co již prakticky neexistuje. A jsme u toho: „Vidíte! Ani homeopatika jí nepomohla!“ Těmito slovy se odpůrci homeopatie utvrzují ve své víře, že homeopatie je podvod. Jen se přitom bohužel zapomínají ptát po skutečných příčinách, proč v tom kterém konkrétním případě homeopatie nepomohla… Podobně tvrdým oříškem bývají některé kožní choroby, zejména atopický ekzém a lupénka. Předchozí užívání imunosupresiv a kortikoidů totiž ovlivní symptomy natolik, že ty jsou pak jiné, než jaké by byly bez předchozího užívání těchto preparátů. V konečném důsledku pak volíme homeopatika, která necílí na kořen problému. Takovou léčbu si s jistou nadsázkou můžeme představit jako scénku z Cimrmanovy hry Vražda v salónním kupé, kdy se inspektor Trachta blíží ke zločinci chůzí po rukou a delikvent, domnívaje se, že vidí odraz ve vodě, střílí vysoko nad. Tedy ani homeopatická léčba, je-li stanovena podle symptomů „na hlavu postavených“, nemůže být příliš úspěšná.

Jednosložková a komplexní homeopatika

Klasická homeopatie používá výhradně jednosložková homeopatika. Odůvodnění tohoto principu nachází v klasickém díle zakladatele, přesněji řečeno objevitele homeopatie, Dr. Samuela Hahnemanna, v Organonu léčebného umění. Je však třeba uvědomit si, že jakkoli ctíme Hahnemannův přínos pro lidstvo, vše se vyvíjí. Není tedy pravdou, že současné užívání více homeopatických léků vede nutně ke snížení účinnosti jednotlivých přípravků a proto jen ke zmírnění projevů nemoci, nikoli však k hloubkovému vyléčení. Vše je daleko složitější. Ano, skutečně existují homeopatika, která se ve svém účinku mohou vzájemně potlačovat. Nicméně jsou i opačné případy, kdy se homeopatické léky komplementárně doplňují či dokonce působí synergicky. Vztahům mezi homeopatiky věnovali a věnují významní homeopaté minulosti i současné epochy velkou pozornost, o syntézu těchto mnohdy roztříštěných informací se pokusil pákistánský lékař a homeopat, profesor Abdur Rehman, v knize Encyclopedia of Remedy Relationships in Homoeopathy. Při respektování vzájemných vztahů mezi homeopatiky můžeme pomocí komplexních homeopatik, případně směsí jednosložkových přípravků, dosáhnout kýženého výsledku a uzdravení mnohdy snadněji než pomocí jednosložkových přípravků předepsaných na základě detailní pacientovy anamnézy.

Ač nerad, současně musím konstatovat, že některá směsná homeopatika, a to i z dílny renomovaných výrobců, vzájemné vztahy mezi homeopatiky příliš nerespektují. Výsledkem jsou komplexní přípravky sestávající sice z homeopatik, které přitom kterém onemocnění „obvykle působí“, avšak jsou-li podána ve směsi, vyvolají spíše potlačení symptomů než vyléčení příčiny nemoci (a o vyléčení příčiny jde v homeopatii především). Vraťme se ale ke komplexním přípravkům. Dobrou zprávou pro návštěvníky naší webové stránky nechť je, že ne právě zdařilá směsná homeopatika s problematickou účinností cestu do specifických kategorií tohoto e-shopu nenašla, jsou k dispozici pouze v oddělení polykomponentní homeopatika.